Jeden z prvních profesionálních balonářů u nás, zakladatel serveru Balony.cz, první Čech, který přeletěl v balonu kanál La Manche, a stále nadšený vzduchoplavec Honza Smrčka o svých začátcích s balonovým létáním...

Jako malého kluka mě škola vůbec nebavila

Měl jsem ty nejhorší známky, kázeňské přestupky. Školu jsem bral jako nutné zlo. Chtěl jsem být kuchařem a říkal jsem si, že abych mohl motat knedlíky a vařit svíčkovou, nepotřebuji vědět, co jsou to integrály, jak se těží žula a podobné nesmysly :-).

Bylo mi to fuk a nechtěl jsem se s tím vůbec otravovat ani zabývat. Chodil jsem do školy prostě z donucení.

Místo kuchaře kosmonautem

A pak jsem slyšel o jednom kosmonautovi, a poprvé jsem pozvedl oči k výšinám. A pochopil jsem, že aby se člověk mohl stát kosmonautem, měl by být chytrý a pokud možno i vzdělaný.

A tak jsem najednou otočil a začal jsem se tou školou zabývat nějak víc. A začal jsem studovat. Posléze jsem usoudil, že další kosmonaut v České republice už asi nebude. Navíc ani tehdejší kádrový profil mě k tomu nijak neopravňoval a nebyl jsem k tomu předurčen.

Ale i tak jsem toužil zamířit k lítání a pochopil jsem, že jiná cesta, jak se k létání dostat než přes armádu nebude. V té době se létalo pouze ve Svazarmu a bylo to úzce propojeno s armádou.

A tak jsem to vyzkoušel, ale armáda pro mě také nebyla to pravé. Na druhou stranu zase jsem vyzkoušel spoustu věcí, které s tím létáním souvisely.

Volání z výšek

Jednou jsem viděl film Volání z výšek, který byl o tom, jak lidé ze Svazarmu postavili balon a vzletěli z letenské pláně. Tento film byl provázán hlasem pana Adamíry a opravdu mě oslovil.

Začal jsem se tedy o balony zajímat. V té době jsem ale netušil, že balonáři se scházejí buď ráno, nebo večer a v poledne je nemohu sehnat :-).

Čirou náhodou jsem zavítal na jednu výstavu, kde byl vystavený koš od balonu, a potkal jsem skupinku fousatých lidí, který ten koš kritizovali a poukazovali na jeho chyby.

Připadal jsem si, jako když jsem v chrámu Páně a přijde tam někdo a plive, nadává a sakruje. Zeptal jsem se jich co jsou zač, a dozvěděl jsem se, že jsou z balonového klubu Praha.

A tak jsem se dostal k balonům. Psal se rok 1983.

Poprvé jsem v balonu letěl o rok později v roce 1984. To bylo ono. Stal jsem se tedy činovníkem balonového klubu Praha. Nejdřív jsem byl vedoucím autodopravy, nakonec i technikem. Pak jsem měl štěstí.

První závody

Měli jsme jet na závody. Měl jsem v našem balonovém klubu domluvený balon, který si budu moci půjčit, ale neměl jsem moc peněz.

No a Vráťa Hlavatý, náš nejlepší pilot, chtěl jet na ty závody také, ale pro změnu neměl balon. A tak mi navrhl, jestli bychom nejeli spolu.

On mě vlastně učil létat, a tak jsem mu řekl, že s ním poletím hrozně rád, alespoň se něco přiučím. Od té doby jsme spolu začali létat a na závodech jsme nalétali spoustu hodin.

Vyhráli jsme spolu několikrát mistrovství republiky a byli jsme dokonce nominováni na mistrovství Evropy a mistrovství světa a tam jsme zažili skvělé věci. S Vráťou Hlavatým jsme nalétali snad 150 hodin.

A to byla ta nejlepší škola, kterou jsem mohl dostat. On byl zaprvé praktik, ale měl neuvěřitelný cit pro vzduch a pro létání. Když víte, jak na létání nahlížet, tak se Vám pak létá jednodušeji.

Vždy jsem dával přednost tomu se něčemu naučit a díky tomu jsem si otevřel dveře k dobrým výsledkům. Na velkých závodech jsem se seznámil se zahraničními piloty a ti mě pak po revoluci zvali na různé lety a reklamní akce s balony a to vše bylo hodně poučné.

V počátcích jsem měl kliku na dobré sponzory, bez kterých by to nešlo, a kteří mi ulehčili začátky. Dostal jsem dobrou šanci, kterou jsem popadl za pačesy a díky tomu jsem se mohl létání věnovat a nalétat spoustu hodin.

Do oblak s čímkoliv a kdekoliv

Měl jsem možnost létat se vzducholodí i s plynovým balonem. Létal jsem prakticky na všech kontinentech kromě Austrálie. Ale Austrálie mě vlastně ani moc neláká. Létal jsem v Americe, Africe, Indii, Mongolsku. Nebyl jsem v Rusku, kam mě to zatím moc netáhne :-)

Nikdy jsem na peníze nekoukal jako na svůj cíl. Bez peněz to samozřejmě nejde, peníze jsou něco jako nářadí. Když nemáte šroubovák tak ten šroub prostě nepovolíte. A pokud nemáte peníze, těžko si můžete koupit balon. Takže bez peněz to nejde.

A tak vždycky, když jsem něco vydělal, tak jsem to zase investoval zpět do balonů. Ale měl jsem možnost toho hodně nalétat a hodně zažít, a to je to nejvíc, co mám.

Let balonem jako koníček a později i práce na plný úvazek

Balony mě bavili a měl jsem je jako koníček a úplně mě nelákalo, se do balonů položit, aby to byla moje práce.

Jednou jsme se ale s Vráťou Hlavatým pustili do projektu vzducholodi. Byla to pro nás obrovská výzva. Oslovili jsme jednoho partnera cyklistický tým TIKO který inicioval zakoupení vzducholodi a druhým partnerem se měla stát tehdy zakládající televize NOVA.

Bohužel projekty se rozešli od sebe díky tomu, že výrobce té vzducholodi se zpozdil a nebyl schopen vzducholoď dodat v té kvalitě, kterou by bylo potřeba, a byl to spolehlivý výrobek.

Problémů ohledně vzducholodi bylo plno a vyžádalo si to práci na plný úvazek a to mě přivedlo k profesionální dráze.

Když projekt vzducholodě skončil, řekl jsem si, nevadí a u létání jsem chtěl zůstat. Měl jsem obrovskou kliku na to, že za chvilku jsem získal jiného, hodně silného sponzora a jeho podpora mě postavila na nohy.

Od Řípu až přes kanál La Manche

Když jsem jezdil závodně autem (to je trochu jiný příběh), tak jsem jako poděkování chodil dávat krev. A tady u balonů jsem chtěl také nějak poděkovat osudu anebo balonovému bohu za to, že to můžu dělat.

A tak jsem si řekl, že přeletím Říp.

Ale ono to není zas tak jednoduché Říp přeletět, protože v té výšce nad Řípem fouká vítr úplně jinak než dole. Bylo potřeba přijít na ty zákonitosti na Řípu a pak se to povedlo.

A to je právě to krásné, co mě na létání strašně baví. Složité lety si prostě vyžadují přípravu, je potřeba se nad tím zamyslet a vyzkoušet to.

Pak přišla zákonitě na řadu snaha přeletět Sněžku, což byla po rozpadu Československa naše nejvyšší hora. A tak jsme se o to pokusili a opět nějaký čas trvalo, než jsme přišli jak na ní.

Zajímavé například bylo, vychytat správné počasí. Využívali jsme údaje z meteorologické stanice Sněžka, a když hlásili příhodné počasí, vyrazili jsme. Vyjeli jsme z Prahy, a když jsme přijeli do Krkonoš a Sněžka byla v mracích.

Asi po půl roce jsme zjistili, že meteorologická stanice Sněžka sídlí dole v Peci pod Sněžkou a vůbec neposkytuje žádné informace o tom, co se nahoře odehrává. A tak jsme hledali cestu, jak se k těm informacím dostat.

Nakonec se nám to povedlo a Sněžku jsme úspěšně přeletěli. A tak co dál?

Další výzvou, kterou jsme jako první v balonu úspěšně zdolali byly Tatry i kanál La Manche mezi Anglií a Francií.

A o tom zase někdy příště.

Přelet nad Tatrami Vám zrovna nabídnout nemůžu, ale pokud byste chtěli letět nad naší krásnou zemí to splnit umím. Vyberte si jeden z termínů a objednejte si letenku.