Dnes už můžu říct, že pamatuji mnohé, a tak mohu vzpomínat na doby balonářské dávno minulé. A je na co! Tehdy, když byl Ballooning v plenkách a hledal si svoji cestu na světlo boží, jsme létali pro radost a na létání jsme si museli vydělat. O to více legrace jsme ale zažili. Taky jsme přesně nevěděli, jak se to dělá a učili jsme se a poznávali hranice možného. Neměli jsme žádnou z těch elektronických hraček, jaké dnes přemýšlejí za nás, takže jsme nevěděli, jak rychle letíme, směr jsme jen tušil a podle mapy jsme zhruba odhadovali, kde jsme. O dnešních smartphonech a jejich možnostech se nám nezdálo ani v tom nejbujnějším snu. Mělo to ale své nenahraditelné kouzlo.

Tak třeba abychom se domluvili a našli, jsme vynalézali různé triky. Tehdy jsme jezdili létat do Tábora. Tam nám vyčlenili jakousi balonovou rezervaci, kde jsme mohli „zlobit“. Jako nejspolehlivější se nám osvědčilo domluvit se s někým, kdo byl doma, on o nás věděl a tomu jsme zavolali, kde nás s balonem hledat. Tomu pak zavolal doprovod a bylo to. Úskalí ale tkvělo v tom, že trvalo poměrně dlouho, než našla posádka balonu místo, ze kterého mohla zavolat. Ne všude byl telefon a na vesnici byly pouze veřejné telefonní stanice. Některé byly volně přístupné, jiné byly v hospodě, ale taky byly u někoho doma a ten doma být nemusel. Další úskalí bylo v momentě, kdy jsme se dlouho nehlásili. Spojka se pak domnívala, že vše proběhlo hladce a tak vyrazil do kina.

Když jsem zrovna nelétal a byl jsem součástí doprovodného týmu. Člověk si připadal trochu jako detektiv, který je na stopě pachateli. Pokoušeli jsme se myslet tak, jako ti v balonu. Společně s nimi jsme si malovali, kudy letí a kde mohou být. Občas jsme si pomáhali i jednoduchý, ale přímým dotazem. “Dobrý den, neviděli jste tudy letět balon?” ptali jsme se. Když byla odpověď “ano, letěl tudy a támhle zmizel.” Pak jsme věděli, že jedeme dobře.

Na vsi ale běžel život vždy o něco pomaleji a víc v poklidu. Takže když chtěl člověk odpověď, musel si na ni nezřídka počkat a předem zodpovědět několik zvídavých dotazů. Jednou mi po chvilce povídání taková roztomilá babička pověděla: “Ano, letěl tudy.” “A kam?” doptával jsme se. Stařenka ukázala kolmo na směr, který jsem očekával. To mně trochu zmátlo, a tak mě napadlo se zeptat, kdy to bylo. Babička bez mrknutí oka odvětila “Chvíli po válce, chlapše.”

Jindy nám zase řekli, že ho neviděli. To znamenalo, že už balon přistál a o kousek jsme se vrátili. Na místě jsme hledali různá znamení přítomnosti balonu, což byl nejlépe nafouknutý balon. To ale nešlo vždy. Dobré znamení bylo, když se objevila u cesty letová láhev a opodál na nás čekal ošlehaný vzduchoplavec. Pokud byly s jeho hledáním delší dobu problémy, došel častokrát až do nejbližší vesnice, kdy seděl na návsi nebo u kostela.

Museli jsme si zkrátka pomoci, jak to šlo a o zábavu bylo rozhodně postaráno. Zpětně viděno to ale byly krásné vzrušující chvíle, ze kterých čerpám zkušenosti dodnes.

 

Honza Smrčka

nadšený vzduchoplavec